Na barcamp jedině přednášet

19. 03. 2012 16:15:28
O barcampu se prý má mluvit, má se o něm psát. Mám pocit, že je to jedno z těch základních „pravidel“. A tak se (byť s křížkem po funuse) ujímám slova, abych nerecenzovala Barcamp Vsetín 2012 (viva la skvělá organizace!), nýbrž svoji účast na něm. Třeba mé poznatky budou někomu k něčemu dobré, hlavně začátečnicím.

Hned zkraje dva důvody, proč se někdo jako já vůbec podobné akce zúčastní. Tak předně mi jakýsi hlásek kdesi v hlavě našeptával, že je to přece ideální místo, kde bych mohla najít technologicky založenou polovičku pro svůj rozjíždějící se byznys. „Vždyť i Tomáš Čupr rozhlašuje, že nebýt barcampu, tak Slevomat třeba ani nevznikne,“ omílal dokola ten hlas. No a pak tu byla recenze slečny Dardové, v níž je toto simpósium vykresleno jako ráj pro nezadané mladé ženy. A já tam byla sama a žádná velká šereda taky nejsem.

Jak už asi tušíte, nakonec to bylo jedno velké zklamání – aneb žádné polovičky nenalezeny. Ne že by většina přednášek nebyla skvělá; jenže na ty jsem mohla zrovna tak kouknout doma. Ne že by tortilla za pět pětek nebyla skvělá; jenže když započítám náklady na cestu z a do Prahy (nemluvě o těch časových!), tak se value for money drasticky snižuje. Chybělo mi tam to zásadní, proč jsem se na barcamp vypravila: interakce. (Poznámka: Jak jsem pak večer pochopila z Kahiho Twitteru, na barcampu to ve skutečnosti socializací vřelo – to jen já byla celou dobu trapně offline.)

3:30 AM

Zvoní budík, už asi potřetí. Napadne mě, že nikam nepojedu, ale pak si uvědomím, že ten den mám přednášku ve škole. Ve světle nových zjištění se pětihodinová cesta do Vsetína rázem jeví jako příjemná alternativa.

9:00 AM

Příjezd do Vsetína, po cestě v nevytopeném vlaku ČD se cítím jako jeden velký rampouch (Ó jak fandím jančůrákům!). Snídaně v nádražním bufetu a telefonát domů: „Nepřestěhujeme se? Sekaná za 9 Kč a bramborovej salát za 8 Kč!“ Prý že ne :)

9:30 AM

Na mostku před výstupem na Horní náměstí se ke mně zezadu blíží mladík s iPhonem v ruce. Nikde nikdo. Říkám si, že mě možná osloví, asi jde taky na barcamp. Neoslovil a peláší si to dál; asi to s tou interakcí tak horké nebude. Na místo doráží přede mnou – to ty podpatky.

10:00 AM

Vstupuji do jámy lvové a kdoví proč se mi klepou kolena („Tadá, začíná se psát kapitola tvého Slevomatu,“ ironicky utrousí ten hlas v hlavě.) Vcházím a nikdo mě nezdraví, stojím ve frontě a nikdo se se mnou nepouští do řeči, hledám záchody a ani to se nestane záminkou k hovoru... asi to s tou interakcí tak horké nebude. Jo, a to jsem zapomněla poznamenat: krom šatnářek jsem tu jediná ženská. Ha, támhle nějaká jde! S podpatky a make-upem se ale i ji bojím oslovit.

Chvíli postávám nad bílými samolepkami, na které lidé muži píší svá jména a lepí si je na hruď. Po chvíli naznám, že to je asi pro ty, co se znají z virtuálního světa, aby se lépe našli. Mě přece nikdo nezná. Jdu se na záchod vydýchat. Stres. Co tu budu dělat!? Vracím se k papírkům. Ty nálepky mají na sobě všichni. Chci zapadnout, a tak před „Mysha“ dělám zavináč. Až později mi dojde, že to asi budou twitterovské nicky... potupně, skrčená v koutku, zavináč odtrhávám, cedulku lepím na bok a jenom doufám, že už mé neexistující jméno někdo nehledal. Co by si o mně pomyslel, že!?

10:15 AM

Start-upová sesion na střeše! Konečně si připadám trochu „doma“. Zdeněk v rámci názornosti zveřejňuje nějaká čísla. Dva rozumbradové za mnou to přepočítávají a ohrnují nad revenue 1000 EUR denně nos. Škoda, že nepřednášeli oni – to bychom se určitě dozvěděli cennější informace. Po pár slidech jsme donuceni k diskuzi. Thumbs up! Na můj vkus až příliš zabředáme do problematiky plateb kartami na internetu. Já si vystačím se zasláním čísla účtu a variabilního symbolu a jak se mi to přičte na účet, vyřídím objednávku (takto funguje třeba i Fler). Jenže posluchači nemají žádné e-shopíky, oni budují globální startupy a chtějí mít user friendly platební metody ošéfované hned na začátku. Nesměle zdvihám ruku a ptám se, jak moc je to pravda s údajnou výhodností založit místo eseróčky eltýdý. Možná je to mou (přirozeně ženskou) vztahovačností, ale připadá mi, že na mě koukají jako na vetřelce. Prý záleží na tom, v jaké fázi firma je. Tečka. Hm, je na tom asi tak, že ještě není, na druhou stranu je něco, co už by firmou mělo být – vyplatí se UK legislativa? Kdoví. Radši to nerozvádím, vypadá to, že to nikoho kromě mě nezajímá. Buď už firmy mají, anebo jim přijde závažnější vyřešit, jak se k nim od zákazníků vlastně dostanou peníze. Svou logiku to má.

12:00 AM

Oběd. Zdravím Marka Prokopa, kterého znám z výletu do Norska s jednou cestovkou pro tu sortu lidí, co razí (alespoň pro účely dovolené) heslo „špatné zážitky jsou lepší než žádné zážitky“. Nějak nám ten hovor vázne. Zahlédnu taky Davida Grudla, se kterým jsem byla kdysi omylem na večeři, ale ten si mě nepamatuje. Asi to s tou interakcí tak horké nebude.

(Poznámka: Zpětně jsem na Twitteru zjistila, že v době oběda byla na spadnutí jakási „rebelská společenská akce“ – ne že bych rozuměla, o co šlo, ale koneckonců jsem pro každou blbost. Bohužel, v offline světě nebylo nic takového zřejmé: každý si chroupal svoje u svého stolku a – jak se mi aspoň zdálo – se svými známými.)

2:00 PM

Přednáška Marka Prokopa rulez. Mít tu technicky zaměřenou polovičku, najdu pro jeho nápady nejedno využití. Inspiruje, děkuji! Následuje Sibiřanka a její legendární reciprocita (to je ta „punk přednáška“!). Kdosi twíttuje (jak zjišťuji zpětně), že publikum projevilo obrovskou dávku empatie. Člověk, co si pod pojmem empatie představí poměry v nepálské či íránské hromadné dopravě (to jako já), nemůže než nesouhlasit. Krásná a milá dáma v nesnázích před bezmála stovkou chlapů a trvá to trapnou minutu (!) ticha, než jí někdo přispěchá na pomoc. A kdože byl ten „někdo“? Vzpomínám-li si dobře, tak . Snažím se poněkud nešikovně a křičím přes půlku sálu cosi ve smyslu: „Tak si povídejme, ale pojď blíž, ať tě slyšíme.“ (Přece jenom Marie stojí před celým publikem s mikrofonem v ruce a to se mi nezdá jako nejlepší postavení pro to „vykašlat se na nějaký přednášení a jít si o tom prostě povídat“.) Reakce: „Tak pojďte blíž vy, však mě slyšíte, já mám mikrofón.“ Na tom něco bude! A tak se zvedám... jediná (s Markem Prokopem, který se poté ujme slova a celou přednášku definitivně zachrání – ne že by to byla tak produktivní diskuze, jak se může zdát těm, co to nezažili offline, ale aspoň si nás pár extrovertů vystřídá mikrofon a zanadává na mobilní operátory, čímž eliminujeme ono trapné ticho).

Mimochodem, později zjišťuji, že v době Mariiny přednášky zaplavila Twitter spousta podpory a nadšení. Jsem jediná, komu to přijde, ehm... na hlavu?

Odpoledne a večer

Naděje na socializaci mě opouští. Jediný pán, co se se mnou pustil do řeči a vyptával se, co dělám, při tom koukal do iPadu a nakonec z něj vypadlo, že se živí konzultacemi pro začínající e-shopy. Domnívám se, že to nebyla náhoda. A tak zbylé přednášky vnímám jako ve škole (rozuměj potichu), byť nutno uznat, že jsou z valné většiny zábavnější i poučnější. Kolem půl osmé večer přešlapuji před hotelem, kde ještě mají volný pokoj, a říkám si, že třeba na after party bude všecko jinak. Nakonec se ale rozhodnu jet rovnou domů. Nechci riskovat, že zůstanu sedět na baru, koukajíc na skupinky lidí mužů, co se znají a vystačí si sami, případně se je budu neohrabaně snažit oslovit. Já vím, že je to barcamp a na ňáké gendery se nehraje – ale přece jenom: jsem ženská. Nebudu to přece já, kdo zve na skleničku! ;)

PS: Jak tak na to koukám, krom toho, že je to příliš dlouhé, je to příliš negativní. Tím spíš, že naposled jsem psala cosi o tom, že by bylo fajn, kdyby lidstvo tolik nekritizovalo. A tak, aby bylo jasno: nekritizuji. Dobré to bylo. Ale aby si to člověk užil, musí se vyhnout mým chybám. Pro příští barcamp tedy budu:

1) Mírňounce podnapilá (abych tolik neřešila ten gender)

2) Přednášející (mám teorii, že tak by se člověk mohl dostat mezi ty „známé“ – protože, přiznejme si to, pokud na barcampu nikoho neznáte, docela to sucks... se spontánní interakcí to tu bohužel nijak horké není)

3) Jó a – zařídím si Twitter.

Autor: Michaela Mysha Košťálová | pondělí 19.3.2012 16:15 | karma článku: 16.77 | přečteno: 3498x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 18.28 | Přečteno: 229 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 26 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 23 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 15.11 | Přečteno: 284 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.53 | Přečteno: 495 | Diskuse
Počet článků 6 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1962
Liberalistka s úctou k odkazu Tomáše Bati.

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...